Alaric

Theova tvář na vteřinu ztuhla. Vstřebával to. Pak se mu rozšířily oči a těkal pohledem z Eveliny na mě a zase zpátky.

„Král Alaric je můj táta?“

„Ano.“

„Jako doopravdy? Ne jakože si na to hrajeme?“

„Doopravdy.“

Theo na mě zíral, jeho malá tvář byla vážná způsobem, který k čtyřletému dítěti nepatřil. „Ty jsi můj táta?“

Odkašlal jsem si a snažil se překonat knedlík v hrdle. „Jo, kámo. Jsem.“