Julian polkne a dlouho mlčí, než zašeptá: "Nenenávidíme tě." Alistair otočí hlavu a zmateně se na něj podívá. "Já... jen si přeju, abys tu byl, když jsem svého otce potřeboval. Bylo těžké být skoro pořád sám. A když ses vrátil, vždycky jsi mě nutil si přát, abys to nedělal."

"Já vím," Alistair se pokusí natáhnout k synově ruce, ale nedaří se mu to. Julian pochopí jeho úmysl a vezme ho za ruku sám.