„Zatraceně, ty šílené zvíře…“ plakala jsem a sténala, a on snadno zachytil mé nohy, kterými jsem kopala do jeho ramen. Zároveň na mě jeho tělo shora dál tlačilo jako hora a pevně mě tisklo k zemi.

Pak vedle mě promluvil Vraxosův chraptivý hlas. „Nehýbej se, Kaelen, nebo neodolám a zmocním se tě ještě brutálněji – nemáš ponětí, jak jsi lahodná…“

Ztuhla jsem; po jeho slovech se mi zatajil dech, i kd