Pomalu kráčím ke smečkovému domu. Poprvé od chvíle, co mě zatkli, se cítím svobodná. Cítím klid.

Napětí už zmizelo, ale bojím se, že se to všechno změní, jakmile tam dorazím.

„Haló.“

Zastavím se, když uslyším ten tenký hlásek. Otočím se dokola, ale nikdo tam není. Bláznila jsem snad, nebo co? Přisuzuji to své fantazii a pokračuji v chůzi.

„To mě jako vážně ignoruješ?“ tentokrát to zazní silněji.

Ó