„Chtěla jsi odejít, že?“ zeptá se.

Vím, že naráží na to, jak jsem do něj narazila. Neodpovídám mu, protože pravdu už znal. Neviděla jsem potřebu opakovat to, co už věděl.

„Proč?“ zeptal se tiše.

V jeho hlase byl smutek.

„Vešla dovnitř a tvé oči se stočily k ní. Pak jsi vstal a odešel za ní, aniž bys mi řekl jediné slovo. Jako by v tvých očích existovala jenom ona,“ odpověděla jsem.

Byla to pravda.