Vyvalil jsem oči, i když jsem se nějakým zázrakem stále dokázal držet rytmu písně. Tato zlomená, křehká vlkodlačí troska byla Aria. Byla naživu, i když sotva. Když jsem plynule přešel do druhé písně, hlavou mi běželo tolik věcí. Dante by celou tu dvoranu roztrhal na kusy, ale na jejím konci by už nebyl naživu. Možná by se mu při tom ani nepodařilo Ariu osvobodit. Byla to otrokyně. Zlomená panenka