A sakra. To bylo to jediné, co mě napadlo. Podíval jsem se zpátky na Vanceho, z jehož tváře zmizel úsměv, když spatřil Luciusova otce a bratra. Polkl jsem a otočil se zpět k těm dvěma vlkům.

„Rád vás zase vidím, pane Romane.“ Napřáhl jsem k němu ruku.

On přikývl. „Vás také rád vidím, Alfo Ezrakuku. Můžete mi říkat Romane, na formality není třeba si hrát, když jste druh mého syna.“

Můj úsměv byl