Bastian

Probudil jsem se se zvláštním pocitem klidu. Zuřivost, která ve mně plála, polevila. Když jsem zavřel oči, viděl jsem ji. Malé, třepetavé světlo, maják naděje uprostřed temnoty. Byla to Elara, jak se jí říkalo v tomto životě. Bylo tak zvláštní o tom takhle přemýšlet. Vědět, že jsem Bastian, a přitom nejsem. Nikdy předtím jsem se necítil tak ukotvený jako tehdy.

Teď.

Dříve.

Záleželo na tom?