Elara

Bastian zůstal víceméně nehybný. Zbytek rodiny se neklidně vrtěl na židlích. Sledovala jsem ho. Zamrkal, jednou, podruhé. V očích mu blesklo a pak se mu na tváři usadil pomalý, plíživý úsměv. Rozbušilo mi to srdce. Vypadal proradně. Vypadal krutě. Vypadal krvežíznivě a podivně potěšeně.

Trochu jsem se zachvěla a slyšela, jak si Ignatia v koutku mé mysli povzdechla.

„Tohle není dobré. Nenech