Bastian

Přitiskl jsem Elaru obličejem ke svému rameni. Společně s ní jsme sáhli po jílci jejího meče a náhle jsme nepadali, nýbrž se vznášeli, pluli a klouzali dolů jeskyní jako lucerna. Cítil jsem se téměř bez tíže. Copak tohle její meč vždycky uměl? Stvoření, stále beztvará s zuby jako valeriáni, kolem nás syčela, pobíhala a vřískala, jak nás následovala.

Žaludek se mi obracel, jak ten pach dál