Elara

„Nebojím se Ignatiiny minulosti,“ řekla jsem tiše a přitiskla se k jeho hrudi. „Já… přijímám, že je i moje.“

Ztuhl a ta slova zůstala viset ve vzduchu mezi námi.

Vzhlédla jsem k němu. Jeho výraz změkl a na okamžik polevilo napětí v mém srdci i strach, který mi dřív vězel v koutku mysli. Byla to pravda a v jeho tváři i očích jsem viděla, že to ví taky. Což znamenalo, že k tomuto pochopení bud