KAELITH.

Od jeho zavrhnutí uplynuly čtyři týdny. Ta noc mnou otřásla mnohem víc než cokoli, co mi kdy udělal Malcor. Dodnes si pamatuji, jak jsem popadla své oblečení, než jsem se vypotácela z toho střešního bytu. Neměla jsem nic, ani telefon, ani motorku. Podařilo se mi vyškemrat si od někoho telefon a zavolala jsem Kieranovi. Začalo pršet, smývajíc ze mě pach mého takzvaného druha. Ale nedokázalo to smýt to, co mi udělal. Značka mi hořela agónií, její hojení se zpomalilo kvůli tomu zavržení.

Když Kieran přijel, byla jsem zticha. Když viděl, v jakém jsem stavu, ten vztek v jeho očích mě donutil propuknout v pláč. Nikdy jsem ho neviděla tak rozzuřeného, a kdybych se ho nedržela a neprosila ho s tím, že to bylo dobrovolné, byl by připravený zabíjet. Zvládla jsem mu říct, že mě můj druh označil a zavrhl. Kdyby to byl kdokoli jiný než Varkas, bylo by mi to jedno, ale nemohla jsem to nikomu říct, protože by to všechno zničilo. Alaric by z toho zešílel a Marcello, Varkasův táta, by se kvůli tomu cítil provinile. Zatáhlo by to do toho celou mou rodinu, nejen mě. Prostě jsem nemohla.

Sevřela jsem si krk, tam, kde ho špinila jeho značka. Trvalo celý týden, než se to zahojilo.

Když jsem zírala na zprávu na telefonu, zaplavila mě frustrace a vztek.

Malcor.

Byl to problém, který pořád nezmizel, a stejně jako zbytek mého septu, i on zjistil, že jsem byla označena a zavržena. Ze zpráv čišel jeho hněv a taky mi začal volat. Hovory, které jsem odmítala přijmout, což jeho výhrůžky jen zhoršovalo.

Sept Sanguis Lune a jeho sesterský sept, Cerulean Lune, měly dohromady přes čtyři tisíce členů. Doslova jsme sdíleli stejné území, i když obytné domy byly oddělené. Před lety jsme byli takový ten sept lidí žijících v lesích, divné, že? Jo, o tom mi povídejte, ale teď jsme tu měli takové malé městečko; obchody, restauraci, kavárny, dokonce i školu a samozřejmě obrovskou nemocnici. I přesto se zvěst o mém označení šířila jako lesní požár, i když jsem se to snažila udržet v tajnosti.

Moje značka… srpek třpytivého, půlnočně modrého měsíce, s hvězdami a lotosem, usazený na pozadí modrých plamenů. Krásná značka s neméně ošklivým příběhem. Připomínka těch bolestných vzpomínek, kterých jsem se chtěla zbavit.

Stále si pamatuji ten výraz v tátově tváři, když mě Kieran přivedl domů, to, jak mě objal, jak mu bušilo srdce… Mamčinu bolest, ty starosti a vztek v jejích planoucích očích. Musela jsem zůstat potichu pro dobro všech, ale oni se na mě jen zlobili, že jsem odmítla říct jeho jméno. Stále jsem nevyřkla ta slova k přijetí jeho zavrhnutí… věděla jsem sice, že k tomu nemusíme být tváří v tvář, ale i tak to bylo děsivé.

Ze všeho mi bylo špatně; ztratila jsem chuť k jídlu a nedokázala jsem se na nic soustředit. Potřebovala jsem od toho všeho pauzu, chtěla jsem utéct… a i když mi Kieran říkal, že to není řešení, pořád jsem chtěla.

Lehké zaklepání na dveře mě donutilo zvednout hlavu.

„Ahoj, Ka,“ ozval se Kieranův hlas, s jasnými obavami v jeho magnetických modrých očích.

„Ahoj,“ odpověděla jsem, vzala si bundu a oblékla si ji.

„Chystala ses ven?“ zeptal se.

Přikývla jsem, zatímco vešel do pokoje a pevně mě objal. Zavřela jsem oči a objala ho nazpět, jeho povědomý pach mi připomněl domov. Chtěla jsem brečet a tropit scény, aby to mohl všechno spravit. Ale už jsem nebyla dítě a tohle nebyl jeho problém, který by měl řešit. Měl toho dost s péčí o šest dětí a celý sept.

„Mluv se mnou, Ka,“ zašeptal a políbil mě do vlasů.

Neodpověděla jsem, jen jsem ho objala pevněji.

„Jsem tvoje nejoblíbenější sestra, Kierane?“ zeptala jsem se, zvedla k němu oči a nasadila na něj svůj nejlepší pohled plaché laňky, zatímco jsem se snažila znít roztomile.

Pobaveně se usmál, vzal mou tvář do dlaní a políbil mě na čelo.

„O tom nepochybuj.“ Mrkl na mě a já se usmála.

„Taky jsi můj oblíbenec,“ řekla jsem tiše, zhluboka se nadechla a poodstoupila. „Nevíš, kde je moje stará sbírka voodoo panenek, kterou jsem nechtěla vyhodit?“

Starostlivě se na mě podíval. „Ehm, opravdu se chceš vydat touhle cestou?“

„Láká mě naučit se nějakou tu černou magii… myslím, že by mi nevadilo způsobit pár lidem trochu bolesti.“ Byla jsem si jistá, že někde musím mít Varkasovu voodoo panenku.

Varkas Rostov.

Muž, který byl známý jako bezcitný, drsný a nebezpečný.

Muž, jehož srdce bylo zamrzlé v ledu.

Muž, který se o nikoho nezajímal…

Slyšela jsem ty historky, ale to, co udělal, dalo všem těm řečem naprosto reálný rozměr…

„Jdu se na chvíli provětrat,“ řekla jsem Kieranovi, popadla klíče od motorky a vyšla z domu.

Jela jsem ulicemi našeho městečka. Možná by mi trochu pečiva od babičky Jory zvedlo náladu. Naštěstí pro mě měla dneska volno. Nesnášela mě, a když byla poblíž, nechodila jsem tam ráda. Zaparkovala jsem motorku, ignorovala pohledy skupiny holek, které seděly u stolu venku, a vešla do pekárny.

Všech těch pět barbie panenek se mnou chodilo do školy a, no, nemůžu popřít, že jsem z nich jednou udělala oběti svého vtípku, dobře, možná dvakrát? Prostě řekněme, že už jsme se dál nesnesly…

Byl to nevinný žertík, přísahám.

„Máme zavřeno.“ Ozval se nevrlý hlas.

To je moje štěstí.

Babička Jora byla tady.

Rozhlédla jsem se po pekárně, rozhodně neměli zavřeno. Byly tu taky tři z těch starejch babizen, co mě nesnášely.

Skvělé. Kéž bych se předtím ujistila u Justina.

„Vypadni, špiníš mi tu podlahu.“ Zavrčela.

„Ale no tak, babičko Joro, boty mám čistý. Přišla jsem si jen pro pár pekanových pletenců a hned padám.“

„Vypadni.“

„Víte… čím rychleji mi to pečivo dáte, tím rychleji odsud zmizím?“ Sáhla jsem si do kapsy u bundy a vytáhla peněženku.

„Ne, došlo nám. Obsluhovat zr…“ Stiskla rty k sobě a přejela mě s těžko skrývaným opovržením v očích s vědomím, že kdyby ta slova vyslovila, byla by to přímá neposlušnost vůči jejímu Alfovi.

Hříčky přírody.

Tak to ráda brblala. Možná žijeme v době, kdy žijeme v míru po boku čarodějnic, i když byla většina septu ohledně čarodějnic a toho, jak jsem se narodila, naprosto v pohodě, pořád se našla hrstka těch, kteří se nezměnili a můj původ neschvalovali. Za normálních okolností bych na ně vyštěkla všechno, co mě jen napadlo, ale v poslední době už jsem toho měla tak akorát dost.

„Dobře, tak si tady počkám, dokud nepřijde někdo, kdo mě obslouží.“ Zkřížila jsem ruce na prsou.

Z vůně různého pečiva se mi najednou udělalo špatně.

Možná bych měla prostě odejít.

Zatnula se a všimla jsem si, jak jí oči střelily k oknu, jako by kontrolovala, jestli není poblíž někdo, kdo by mě podpořil.

„Nemám ti co nabídnout,“ řekla najednou, vzala plech čerstvě upečených croissantů, který předtím vynesla, odnesla ho do zadní kuchyně a zabouchla za sebou dveře.

„Nechápu, proč ji musíme trpět,“ zamumlala za mnou jedna z těch babizen.

Neobtěžovala jsem se k nim ani otočit. Povzdechla jsem si, úsměv se mi vytratil z tváře, otočila jsem se a rozevřela dveře pekárny. Pokoušelo mě nutkání najít pár brouků a vypustit je do pekárny, ale neměla jsem na to ani čas, ani chuť.

Poznámka pro mě — vyrobit voodoo panenku babičky Jory.

Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch, žaludek se mi nevolností houpal, a zrovna jsem chtěla nasednout na motorku.

„Není divu, že byla zavržená. Nikdo by o ni nestál. Je to psychopatická zrůda.“ Uslyšela jsem zamumlat starou ženu, co seděla se svým druhem u stolu venku.

Přísahám, že kdyby u babičky Jory nepekli tak dobře, tomuhle místu bych se vyhnula, scházeli se tu jen ti samí lidé.

Nedělej to teď.

Můj vztek narůstal a věděla jsem, že jsem na pokraji ztráty kontroly.

Nedělej to.

Nasedla jsem na motorku a snažila se je ignorovat.

„Jo, rozhodně zrůda.“ Zabručel starý muž.

Ztuhla jsem a hlava mi vystřelila k páru, který to pronesl.

„Zopakujete to ještě jednou?“ zavrčela jsem výhružně.

„Nic jsem neřekl, štěně, tak běž dál.“ Zavrčel a postavil se.

„Nelži. Řekni to znovu.“

„Řekl jsem, že jsem nic neřekl.“

„ŘEKLA JSEM, AŤ TO ŘEKNEŠ ZNOVU!“ zařvala jsem, nestarajíc se o to, že se dva kolemjdoucí zastavili a zírali na mě.

„Kaelith, pojď-“

„Ne! Jestli mě chceš nazvat zrůdou, tak mi to řekni do očí, do prdele!“ zařvala jsem a přerušila každého, kdo by se mě snažil zastavit.

Obličej staršího muže nabral odstín naštvané červené, když mě propaloval pohledem.

„V dnešní době tady nikdo nemá žádnej respekt! Nic jsem neřekl!“ lhal, zatímco všichni ostatní nesouhlasně kroutili hlavami.

Hruď se mi zvedala a moje emoce byly v naprostém chaosu, jak jsem se rozhlédla kolem.

Tihle lidé mě znali, jak jsem rostla, a ačkoli byli umlčeni, v poslední době po mém zavržení začínali být znovu hlasití. Jora a jedna z těch dalších babizen vyšly ke dveřím a sledovaly mě s opovržením, nesouhlasem a podrážděním.

„Dělá hrozný drama.“ Zamumlala jedna z holek z akademie.

„Nedělám scény.“

„Neměla bys lhát, zlatíčko.“ Napomenula mě starší žena u stolu s hraným soucitem v očích, když vstala a vzala svého druha za ruku. „Nehází to dobré světlo na tvé rodiče.“

Jo, já to chápu, jsem selhání a zklamání i pro ně.

„Nelhala jsem,“ odsekla jsem defenzivně; moje emoce se mi vymkly kontrole, když jsem zírala na muže, jehož tvář prozrazovala ten nejdrobnější úšklebek. „Víš moc dobře, co řekl.“

„Řekl jsem, že jsem nic neřekl. Přestaň se mě snažit dostat do maléru.“ Odfrkl si a odcházel.

„Hej!“ zakřičela jsem a sesedla z motorky.

Vystartovala jsem na toho starýho kokota.

Už už jsem se chystala ho popadnout, když mě ruka, která mi chytila zápěstí, zastavila.

Byla jsem připravená zaútočit, ale pohlédla jsem do očí jednoho z mých třináctiletých synovců, Renza.

„Tak pojď, Kaelith, půjdeme domů,“ domlouval mi jemně.

„Nechci jít domů; mám věci na práci,“ zavrčela jsem.

„Táta to nenechá jen tak, neboj, nikomu to neprojde,“ řekl jasně a já už chtěla svůj postoj udržet, ale při pohledu na ty obavy v jeho jemných modrých očích jsem zavřela oči a souhlasně přikývla.

„Nic to není, tahle banda vrásek se nikdy nezmění, neříkej to Kieranovi,“ řekla jsem potichu, protože jsem mu nechtěla přidělávat další práci.

Už tak se strachovali o mou značku a o to zavržení. Váhavě přikývl a já se na něj chabě usmála.

„Jen vyjedu na chvíli z města. Slibuju.“

Renzo, ten nejsladší anděl z paterčat. Věděla jsem, že kdyby to byl kdokoli jiný, neposlechla bych ho. Uvěřil mi a přikývl.

‚Nenech se jimi vytočit.‘ Zaznělo mi v odkazu od jedné z kolemjdoucích.

‚To nikdy,‘ nasedla jsem zpátky na motorku. Žena se na mě hřejivě usmála, oplatila jsem jí to úsměvem, než jsem po těch starejch scvrklejch vagínách hodila smrtící pohled a vyhoupla se znovu na motorku. Bylo mi šíleně špatně na zvracení. Túrovala jsem motor, když jsem zničehonic ztuhla. Za poslední týden jsem se cítila přesně takhle... Jako vlkodlak už jsem měla být z jakéhokoliv nachlazení dávno zdravá… Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem rychle vyjela z území septu.

Napadla mě náhlá a děsivá myšlenka a strach z té možnosti mě plně pohltil.

Prosím ne.

O třicet minut později jsem se nacházela na veřejných toaletách v lékárně. V jedné ruce jsem držela tyčinku, zavřela oči a odpočítávala sekundy, než jsem se zhluboka nadechla a podívala se na to.

Když jsem viděla ty dvě jasné čárky, co obarvily test, žaludek mi spadl někam do kolen.

Byla jsem těhotná.