Besta mlčela, i když její oči spočívaly na Nařině klidném, poslušném postoji.

Křik z vedlejší kajuty jen sílil, důkaz probíhajícího bití.

Nara v duchu děkovala za vlastní vyrovnanost — kdyby ztropila scénu, možná už by byla ve stejném stavu.

Přesto ji hlodala zvědavost. „Besto, víte, kdo je v té vedlejší kajutě?“

„Nevím. A je mi to jedno,“ odsekla Besta. „Není to můj náklad. Dej na mou radu — nebu