Marthia se zdála být v extázi, když mi vybírala to správné oblečení. Na rozdíl ode mě ji vůbec netrápil fakt, že nikdo netušil, kdo mě požádal, abych usedla k jednacímu stolu. Stále jsem byla tou novinkou zmatená, když mi Marthiina kolegyně přinesla snídani, s širokým úsměvem a zdviženým palcem ji položila na stůl a pak opustila můj pokoj stejně rychle, jako se v něm objevila. Měla jsem pocit, jak