Jeli jsme v Dravonově autě zhruba hodinu. Po celou dobu jsem mlčela a neustále se mi v mysli vracel ten poslední pohled na Baštu a na ty, které jsem tam nechala. Doufala jsem, že mi odpustí, že jsem odjela bez rozloučení, a že budou respektovat mé rozhodnutí. Dravon po mně občas hodil okem a kontroloval, jestli jsem v pořádku, ale nenutil mě být společenštější. Zkusila jsem se na něj párkrát usmát