V místnosti zavládlo hrobové ticho.

Victor na Sloane zíral s bizarním výrazem. O několik vteřin později náhle propukl v hlasitý smích.

Smál se tak silně, až se na své židli doslova houpal dopředu a dozadu.

„T—Ty? A já? Venku? To si ze mě teď děláš prdel?“

Victor si utřel slzy v očích a vydechl:

„Možná dokážeš oklamat ty idioty v Obsidiánovém zatmění, ale já znám tvou minulost, Sloane! Kolikrát tě