Pohled Valerie

Lykanský král?

Vládce všech vlkodlaků. Nejsilnější bytost hned po samotné bohyni. Bezcitný a krutý muž prokletý k věčnému životu?

Takový muž má být mým druhem?

Nebýt toho vetřelce v mé hlavě, který kňučel jako fena v říji, vysmála by se absurditě jeho slov.

„Druh! Druh! Druh! Jupí! V tomhle životě jsme ho našly! Měsíční bohyně, tak moc tě miluju. Děkuju! Panebože, a on je tak nehorázně sexy. Nemůžu uvěřit, že se to vážně děje!“

Chtěla jsem křičet nebo si frustrací vytrhat vlasy. Dělo se příliš mnoho věcí najednou.

Za prvé, reinkarnovala jsem se do minulosti – přesně v den, kdy jsem se měla vdát za Declana. Za druhé, slyšela jsem v hlavě hlasy, což nejspíš znamenalo, že přicházím o rozum. A za třetí...

Těžce jsem polkla a nespouštěla oči z toho šíleně nádherného muže, který stál přede mnou.

Zřejmě to byl lykanský král. A já byla jeho družka.

Srdce mi bušilo tak rychle, až jsem měla pocit, že mi exploduje.

„Já... já...“ Přitiskla jsem ruce na jeho hruď a snažila se ho odtlačit, něco říct – cokoli – ale on se ani nehnul. Ani o píď.

Jeho pronikavý pohled neopustil ten můj, ani když celá místnost upadla do ohromeného ticha. Všichni na něj zírali, jako by právě viděli ducha.

Sakra.

Otočila jsem hlavu doleva a hledala otce. Měl otevřená ústa, oči mu lezly z důlků nevěrou, když ukazoval na lykanského krále.

Zoufale jsem na něj zamrkala a mlčky ho prosila o pomoc.

Konečně se probral z transu a jeho pohled se přesunul z lykanského krále na mě. Beze slov jsem rty naznačila: Pomoc.

Jednou mrkl a pak vyskočil ze židle. Ale dřív, než stačil cokoli říct, ticho proťal hřímavý hlas.

„Pokloňte se králi!“

Všechny hlavy se otočily k černovlasému muži, který stál uprostřed uličky a jeho ostré oči skenovaly místnost.

„Projevte úctu lykanskému králi!“

„Ó bože, on je to opravdu král!“ vydechl někdo.

Jeden po druhém všichni klesali k zemi, hlavy sklopené v úctě, těla se jim třásla strachy.

Alfy nejsilnějších smeček poklekly, dokonce i můj otec se zachvěl, než je následoval. Sledovala jsem, jak se Declanův zuřivý výraz v okamžiku změnil – v obličeji se mu zračil děs, když padl na kolena a poklonil se.

Každý člověk v sále se podrobil a mně při pohledu na tu scénu přeběhl mráz po zádech.

V minulém životě jsem o nechvalně proslulém lykanském králi, obávaném, respektovaném a nedotknutelném, jen slyšela. Nikdy nepouštěl cizince do své smečky. Tak proč se v tomto životě věci změnily?

Proč tu byl? Proč byl mým druhem? Tohle se tehdy nestalo.

Ztuhla jsem. Z úst mi uniklo vydechnutí, když se ke mně muž přede mnou naklonil, jeho dech mě pohladil po kůži a pak sklonil hlavu k mému krku –

A nasál mou vůni.

Buš. Buš.

„Ó bože,“ zašeptala jsem, když jsem cítila, jak se jeho nos otřel o ohbí mého krku. On si ke mně čichal. Než jsem se nadála, mé tělo na jeho dotek zareagovalo a spalující potřeba přitisknout se k němu mě téměř pohltila.

„Sakra! On tak krásně voní. Valerie, nemůžu uvěřit, že si nás náš druh očichává. Myslíš, že si nás označí?“

Chvějivě jsem se nadechla a srdce mi bušilo při slovech, která mi zněla v mysli. Označí nás? Počkat – nás?! Znamenalo to, že ten hlas v mé hlavě byla skutečně moje vlčice?

„To není možné,“ zamumlal konečně lykanský král, když se odtáhl a jeho oči se vrátily ke stříbrné barvě. Jeho oči se střetly s mými a v jejich hloubce se mihl úžas – následovaný něčím jiným. Odporem.

„Moje družka? To není v žádném případě možné.“ Jeho hlas byl sotva šeptem, jako by se o tom snažil přesvědčit sám sebe.

Šum kolem nás zesílil.

„Družka? Dcera alfy Evandera je královou družkou?“

„Počkat, znamená to, že je jeho družkou druhé šance? Ale to je nemožné, nikdo nikdy neměl druhou šanci na družku!“

Ó bože. Chtěla jsem se zalézt do díry a zmizet.

To musel být nějaký zvrácený vtip. Ještě jsem s Declanem ani nezrušila svatbu! Mé oči k němu sklouzly; viděla jsem, jak se třese, a jeho ruce tajně svírají ty Lydiiny.

Zúžila jsem oči do nenávistného pohledu a v nitru mi vzplanul vztek. Před očima mi problesklo všechno, co se stalo a co vedlo k mé smrti.

„Protože můžu, ty děvko. Lydia je moje osudová družka. Ona je ta, kterou miluju. Ty jsi naopak... musel jsem se spářit s takovou nulou, jako jsi ty, jen proto, že jsi byla jediným dítětem mrtvého alfy.“

„Jsi hloupá, pitomá a k ničemu. A vtloukej si to do té své palice – smrt tvého otce... vážně si myslíš, že to byl jen obyčejný útok tuláků?“

Ruce se mi sevřely v pěsti.

Kašlu na to. Bylo mi jedno, jestli je to lykanský král, nebo ne, teď jsem měla na práci důležitější věci. Donutím ty dva blázny zaplatit.

Bez váhání jsem položila ruce na hruď lykanského krále a pohlédla mu do očí.

„Máte pravdu, můj králi. Tohle není možné. Muselo dojít k omylu, takže pokud vám to nevadí, mohl byste mě pustit? Něco jsem rozdělávala, než jste mě přerušil.“

Chtěla jsem ta slova jen zašeptat, ale sborové vydechnutí, které se rozlehlo halou, dokázalo, že mě slyšeli všichni. Byli to koneckonců vlkodlaci s ostrým sluchem. Přesto se výraz lykanského krále ani trochu nezměnil. Jeho oči zůstaly přimhouřené, jako by mě studoval – posuzoval.

Znervózňovalo mě to, zmocňoval se mě strach, ale hádala jsem, že mi ta celá věc s „reinkarnací do minulosti“ stoupla do hlavy. Vypnula jsem hruď a zpříma se mu podívala do očí, když jsem zopakovala: „Mohl byste mě prosím pustit?“

Tentokrát mě skutečně pustil a udělal krok zpět. I když se mi mělo ulevit, že poslechl, nemohla jsem si pomoct a znovu jsem zatoužila po jeho doteku. Donutila jsem se ten pocit ignorovat a otočila se. Všimla jsem si, že i když všichni zůstali na kolenou, jejich oči byly přibité k scéně před nimi.

Hluboce jsem se nadechla a přesunula pohled na Declana. V okamžiku, kdy se naše oči střetly, rychle pustil Lydiinu ruku a otevřel ústa, aby promluvil.

„Zlato, co se děje –“

Zvedla jsem ruku a umlčela ho ostrým pohledem. „Neopovažuj se mi říkat ‚zlato‘, ty bastarde. Ne po tom, co jsi udělal!“

Zmateně svraštil obočí, jako by opravdu nerozuměl. Možná šok přemohl jeho strach, protože vstal a vykročil ke mně.

„Zlato, o čem to mluvíš? Co jsem udělal?“

Natáhl se ke mně, ale než se mě mohl dotknout, zvedla jsem ruku a vlepila mu tvrdou facku. Ostrý pleskanec se rozlehl halou a všechny ohromil.

Declanovi trhla hlava stranou, prsty si nevěřícně přejel po tváři a otočil se zpět na mě. Udělala jsem krok blíž a hlas se mi třásl vztekem.

„Co jsi udělal? Jak se mě opovažuješ takhle ptát, když už máš družku?!"