Pohled Valerie

Když jsem kráčela po stezce lesem, objímala jsem se pažemi. Mé kroky byly pomalé a nejisté, ne kvůli zimě, ale kvůli tomu, jak jsem se třásla. Před očima se mi neustále míhal obraz Lydiina bezvládného těla, a i když jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem ho vytěsnit.

V tu chvíli jsem věděla, že to, co cítím, není nutně vina za to, co se stalo. Udělala jsem, co bylo třeba. Ale hádám,