Rhonda si nemůže pomoct a na tváři se jí objeví úsměv, když její oči spočinou nejen na pozemcích její smečky, ale i na všech budovách. Je to tak dlouho, co tu byla. Věci se změnily, ale přesto zůstaly stejné.

Její druh zalapá po dechu, zatímco ona dál sleduje obzor a nespouští oči z cesty. Narovná se na sedadle a zeptá se: „Tady je náš syn?“

S obrovským úsměvem na tváři přikývne. „Ano. Náš syn při