Pohled Vivienne

Díkybohu si táta konečně všiml, že se něco děje – možná i proto, že skrze smečkové pouto prosakovaly mé emoce navenek – jeho postoj změkl a vykročil vpřed.

„Vivienne,“ oslovil mě a hlas se mu chvěl obavami. „Proč jsi mi o tom nic neřekla dřív? Už týdny se chováš divně. A teď tenhle… test? Co jsem si měl myslet? Neumím ti číst myšlenky, Vivienne.“

V obličeji měl výraz, v němž se mís