Elara

Ve chvíli, kdy jsem spatřila své tělo ležet v té rakvi, bez života, bledé a tak nějak cizí – v márnici se jim nikdy nepodařilo správně vystihnout rysy obličeje, takže každý v náruči smrti vypadal trochu jinak –, něco se ve mně zlomilo.

Stráže, které mě kdysi na Kaelenův příkaz držely zamčenou v pokoji, mě našly na kolenou přímo uprostřed salonu. Byla jsem vyděšená k smrti a na pokraji toho,