Elara

Zavrzání podlahových prken za mými zády mě přimělo trhnout hlavou. Ve dveřích stál Kaelen a díval se na mě se zvláštním výrazem.

Rychle jsem si hřbetem ruky otřela oči a vnutila si úsměv v naději, že mě neviděl plakat. „Kaele—Alfo Kaelene. Potřebujete něco?“

Kaelen mě ještě chvíli pozoroval, v jeho zelených očích se mihl záblesk něčeho, co jsem nedokázala rozluštit, a pak si povzdechl tak tě