*Elora*

Svět byl příliš hlučný, dokonce i v tichu.

Nepamatuji si, že bych vědomě opustila kolej – pamatuji si jen, že jsem běžela. Nohy mě nesly dřív, než je stačila dohnat má mysl, a každý nádech působil, jako by mohl být můj poslední. Sotva jsem vnímala kamennou podlahu pod nohama, mihotání nástěnných svícnů podél chodeb nebo ozvěnu šeptajících studentů, které jsem míjela.

Jediné, co jsem slyšel