*Kaelen*

Nedůvěřoval jsem tichu takhle hluboko v lesích.

Nebyl to ten obvyklý klid – takový, jaký přicházel se vzdáleností od tábora nebo s nastupujícím soumrakem. Tohle bylo těžší. Hustší. Jako by samotný vzduch na něco čekal. Jako by tajil dech.

Varis šel pár kroků přede mnou, boty mu křupaly o starý mech protkaný námrazou. Od chvíle, co jsme to ráno opustili hřeben, toho moc nenamluvil. Ne o El