*Kaelen*

Váha toho, co jsme nevyslovovali, doléhala tíživěji než časná ranní mlha.

Varis stál naproti mně těsně za vnějším okruhem tábora, ruce hluboko v kapsách kabátu, ramena vypjatá, ale napjatá – na někoho, kdo předstírá klid, až příliš nehybný. Stromy kolem nás se kývaly ve větru, ale on se nepohnul. Ani já ne.

Ještě jsme neřekli ani slo.

Ale ticho bylo jazykem, kterým jsme oba mluvili plynně