*Kaelen*

Bylo krátce po soumraku, když jsem našel Rowana, jak na mě čeká u vnějšího hřebene, ruce zkřížené, jeho silueta rámovaná posledním pruhem zlatého světla krvácejícího skrze stromy. Stíny na něm lpěly jako zbroj, jako by potřeboval něco víc než kůži, aby se udržel v klidu.

Zpočátku nemluvil. Já také ne.

Vždycky jsme to tak měli – v tichu jsme si řekli nejvíc.

Ale tohle ticho bylo jiné. Neby