*Elora*

Déšť tak úplně nepadal, spíš se vznášel – mlhavý a pomalý, jako by se obloha nemohla rozhodnout, jestli truchlí, nebo se hojí. Šla jsem bosa do kopce, stará pěšina byla měkká mechem a zčernalými kořeny. Jizvy po posledním ohni se stále kroutily kolem kamenů a štěpily je v klikatých liniích tam, kde kdysi stála Seryna, její plášť jako prapor vzdoru.

Ten samý plášť jsem teď svírala v rukou.