Harper

Místnost se najednou zdála menší, ticho mezi námi těžší než kámen.

„Ke komu?“ zeptala jsem se skoro šeptem.

Hrdlo se mu pohnulo, jak polkl. „Oslovila je jménem.“ Zaváhal, pak konečně nechal to slovo dopadnout, tiché, ale dost ostré na to, aby mě proťalo. „Harpenya.“

Svět se jako by zastavil. Hruď se mi sevřela, srdce udeřilo jednou – dvakrát – a pak se zastavilo, viselo v prostoru mezi úder