Harper

Ani si nepamatuju, jak se to stalo.

V jednu vteřinu jsem stála před jeho dveřmi, klouby ještě přitisknuté ke dřevu od klepání, a v tu další… jsem mu ležela v náručí.

Dveře se otevřely téměř okamžitě, jako by stál přímo za nimi a čekal na mě. Jeho výraz byl na zlomek sekundy nečitelný – možná překvapení, možná obava – a pak se ve mně všechno rozlomilo.

Nechtěla jsem brečet. Nikdy před lidmi