Harper

Stromy se kolem nás tyčily vysoké a temné a měsíční světlo skrze ně prosvítalo v tenkých stříbřitých pruzích. Chvíli jsme šli mlčky, Gavin měl ruce v kapsách, kráčel lehce a nespěchal.

Bylo to… vlastně milé. To ticho. Prostor k nadechnutí.

Nakonec jsem na něj koutkem oka pohlédla. „Víš, že jsem to myslela vážně, že jo?“

Zamrkal a pak ke mně otočil hlavu. „O čem?“

Udělala jsem rukama neurčit