Harper

„To není všechno,“ řekla jsem, můj hlas byl nejdřív tichý, pak pevnější, jak jsem se k němu celým tělem otočila a nutila ho, aby se mi podíval do očí. Krátce na mě kmitl pohledem, byl to rychlý záblesk, jako by mě měřil a zvažoval má slova, než se znovu začal soustředit na cestu.

„Já… když mi bylo deset let, někdo mě nechal na mostě,“ začala jsem a těžce polkla, jak se mi ta vzpomínka drala