Harper

Declan šel vpředu, nůž stále v ruce, ramena pod košilí napjatá. Každou chvíli se ohlédl, aby se ujistil, že jsem tam, jeho pohled byl ostrý, ale nečitelný. Držela jsem se blízko, jak mi řekl, prsty jsem se dotýkala jeho rukávu, protože díky tomu, že jsem ho mohla cítit, byla ta tma jaksi méně dusivá.

Nešli jsme daleko – možná padesát stop – když se před námi mihl pohyb.

Declan se prudce zas