Harper

„Harp…?“

Jeho hlas mě pomalu vytahuje ze spánku, ne naráz, ale jako bych se potápěla někde hluboko a v teple a on mě jemně táhl zpět k hladině. Víčka se mi zachvějí, než se otevřou, tělo mám stále těžké, mysl jen pomalu dohání realitu. Na vteřinu si ani nepamatuji, kde jsem.

„Už tam jsme?“ zamumlám a slova se mi pletou s tichým zívnutím, zatímco k němu otáčím hlavu. Můj hlas zní vzdáleně i