Harper

Dívala jsem se na ni a čekala.

V komnatě bylo až neuvěřitelné ticho, jako by i kamenné zdi tajily dech. V uších mi bušil tep, pomalý a těžký, každý úder natahoval ten okamžik víc a víc.

„Je...“ začala vůdkyně, pak se odmlčela.

To jediné zaváhání mi sevřelo žaludek.

„Je ve Východních borovicích.“

Na vteřinu ta slova nedolehla. Jen se vznášela mezi námi, neskutečná.

Východ.

Téměř se ze mě vyd