Celine

Les kolem nás se pomalu vracel do svého obvyklého rytmu. Ptáci se rozhýbali, jinovatka roztávala v tenké pramínky stékající po kůře stromů a ticho, které nás svíralo, jako by uvolnilo svůj stisk. Přesto jsem v jeho náruči zůstávala bez pohnutí, nechtěla jsem být první, kdo odstoupí – jako by ten pohyb mohl roztříštit křehký mír, který jsme znovu vybudovali.

Byl to on, kdo se nakonec pohnul;