Celine

Hrad utichl, když se nad východními borovicemi usadila noc. Nebylo to ticho – ne tak docela. Ozývalo se tiché mručení vzdálených hlasů, jemná ozvěna kroků hluboko pod námi, nenápadný šum něčeho prastarého dýchajícího skrz kámen.

Ale ve srovnání s lesem to působilo uzavřeně, zkroceně, jako by samy zdi rozuměly sebeovládání. Victor mě neopustil ani na krok. Vedl mě klikatými chodbami osvětlen