Harper

Jsou to dva dny.

Ne – tři. Teď už jsem si tím skoro jistá.

Čas v místnosti bez oken neplyne normálně. Natahuje se a skládá do sebe, stává se něčím hustým a nespolehlivým. Měřím ho podle podnosů s jídlem. Podle bolesti v zádech, když se probudím. Podle toho, jak se světlo z malého lustru nade mnou nikdy nemění – stále stejná matná žlutá záře, nikdy jasnější, nikdy tlumenější.

Jídlo mi nosí t