Když muž v obleku spatřil rychlý postup svých diváků, vrhl na bílého vlka jeden toužebný pohled, než se vrhl do hlubin zasněženého lesa.

„Zatraceně! Máš štěstí, že tak rychle běháš! Kdybys mi padl do rukou, stáhl bych tě zaživa z kůže!“ zaklel Cosimo.

Zatímco vlk dál u Julianových nohou žalostně vyl. Upřel na Juliana prosebný pohled, jako by ho žádal o milost.

Julian se setkal s vlkovým pohledem a