Julian cítil, jak do sebe jeho vnitřní orgány narážejí, a z koutku úst mu stékal pramínek krve.

Elizabeth k němu rychle přiběhla a pomohla mu krev z úst setřít.

Po několika minutách zírání na kovové dveře si Julian na něco vzpomněl a náhle mu to došlo.

„Už to chápu! Tyhle kovové dveře vracejí jakoukoli sílu, kterou do nich vložíš! Čím silněji do nich udeřím, tím silnější ránu mi vrátí! Vypadá to,