**LARA**

Poté, co Cillianova matka odejde, tak se trochu... sesypu. Ne najednou. Ne v nějakém dramatickém, jediném okamžiku. Stupňuje se to. Uniká to po kouscích. Přecházím po místnosti, sem a tam, znovu a znovu, dokud nemám pocit, že jsem tu trasu vyšlapala do kamene pod nohama. Pláču. Ošklivé, trhané vzlyky, které nemůžu zastavit, jakmile začnou. Také křičím – na nikoho, na Cilliana, na sebe, na