Malakai na mě zírá, jako by něco kalkuloval. Jako by se rozhodoval, jestli má lhát. Tenhle pohled znám, protože sama jsem ho použila milionkrát.

Jeho oči—tmavé, dravé, k zešílení nečitelné—se upírají do těch mých a na zlomek vteřiny bych přísahala, že tam něco je. Záblesk poznání. Prasklina v záhadě. A pak, jen tak, je to pryč.

Zavrtí hlavou a pak ji ke mně natáhne jako zatracenej pes čekající na