Nehýbu se.

Nemrkám.

Sakra ani nedýchám.

Páteř mám přitisknutou k vlhké kůře kmene stromu, prsty zaťaté tak pevně kolem okraje mechem porostlé základny, že by se mi mohly rovnou ulomit. Hruď mě svědí potřebou nasát vzduch, ale neodvažuju se. Ne poté, co jsem slyšela prasknout tu zpropadenou větev.

Na kolenou džín se mi vsakuje bláto, do dlaně se mi zarývá kůra a na ničem z toho nezáleží. Ne když mi