Je ticho.

Ne ten druh ticha, který působí bezpečně—tohle je dusivé, nekonečné. Prázdnota tak černá, že pohlcuje všechno. Žádné zdi, žádná zem, žádný strop. Jsem to jen já, stojící v ničem, vzduch mě studí na kůži, plíce lapají po dechu, ale nepřináší jim to žádnou úlevu.

Čekám. Poslouchám. Srdce mi buší, protože vím, jak to chodí. Když jsem tu byla naposledy, slyšela jsem to. Pláč mého dítěte, sla