Když ‚Nolan‘ slyšel Celiina slova, v očích mu bleskl stín překvapení. Zamyšleně se na ni podíval, ale jen stroze odvětil: „Pojďme.“

Celia ho následovala s rozporuplným výrazem ve tváři.

Každý se nechal snadno ovládnout svými emocemi. Už ‚Nolana‘ nenáviděla. Místo toho k němu cítila vděčnost a obdiv. Kdyby nebyl Julianovým bratrancem, kdyby si Juliana nevzala…

Ale takhle se problém vracel do výchoz