Julianův výraz byl stejně ponurý jako jeho tón. Způsob, jakým se na Celii díval, byl tak chladný, že v jeho očích nebyla ani stopa vřelosti. V jeho pohledu se zračilo vzácné podráždění. Jako by chtěl, aby co nejdříve odešla.

Od chvíle, kdy Celia zvedla Sebastianův telefonát a vyrazila z domova, jí srdce divoce bušilo.

Svíral ji nevysvětlitelný strach a neklid, dokud neuviděla Juliana stát před seb