Pršelo tak silně, že sotva dokázala otevřít oči.

Setřela si z obličeje kapky deště, s kyticí v náručí tiše poklekla před hrobem a položila květiny k náhrobku.

Chvíli se dívala na náhrobek a pak potichu promluvila: „Maminko, já jsem Celia. Už dlouho žiju s Julianem. Moc mě mrzí, že jsem za vámi přišla až dneska.“

Poté se před hrobem třikrát hluboce poklonila až k zemi.

Julian sklonil hlavu a sledov