„Elaro, jsi si jistá, že chceš, abych vypracovala rozvodovou smlouvu?“ Cassandřin hlas v telefonu zněl praskavě, váhavě a ustaraně. „Pořádně si to promysli. Jakmile to podepíšeš, ty a Julian už spolu nebudete mít nic společného.“

Elara zírala na jantarovou tekutinu ve své sklenici. Whiskey ji pálila v hrdle, ale nic nedokázalo vypálit ty obrazy z minulé noci. Prsty kolem telefonu sevřela pevněji.

„Ano,“ řekla nakonec. „Opouštím ho.“

„Proč?“ Cassandřino zmatení bylo z jejího hlasu jasně patrné. „Julian k tobě byl tak pozorný. Tak moc tě miluje…“

Elaře bylo skoro do smíchu. Láska. Jaký vtip. Semkla rty k sobě a potlačovala hořkou pachuť, která jí stoupala v hrdle.

Po zavěšení se Elara podívala z okna. Na obří LED obrazovce na mrakodrapu přes ulici stále běžela ta proklatá tisková konference. Julian tam stál ve svém dokonalém obleku a v ruce držel ten směšný šperk.

Za použití těch nejlepších diamantů a drahokamů na světě vytvořil pro svou ženu jedinečný kousek.

Jmenoval se „Love Elara“.

Pojmenoval ho po Elaře a deklaroval tak celému světu svou věčnou lásku k ní. Ihned po uvedení na trh vyvolal šperk „Love Elara“ bouřlivé diskuse na sociálních sítích a zůstával žhavým tématem.

Celý svět mluvil o jejich záviděníhodné lásce.

Venku na LED obrazovkách video stále dokola opakovali, ale Elara se jen sebeironicky uchechtla.

„Že mě miluje?“ zamumlala si pro sebe. „Miluje mě natolik, aby se o noci našeho výročí vyspal s jinou ženskou?“

Včera večer oslavili třetí výročí svatby. Julian jí řekl, že pro ni má překvapení, a požádal ji, aby na něj počkala doma. Elara si oblékla Julianovy oblíbené bílé šaty, zapálila svíčky, připravila jeho nejoblíbenější večeři a s očekáváním čekala až do pozdní noci.

Čekala. A čekala. Půlnoc přišla a odešla.

V jednu hodinu ráno jí náhle zavibroval telefon s žádostí o přátelství na Facebooku. Cizí profilový obrázek s poznámkou: „Překvapení pro tebe.“

Elara se chystala zprávu okamžitě odmítnout, ale dotyčná osoba poslala další: [Ještě nespíš? Je to proto, že tvůj manžel není s tebou?]

V Elaře se okamžitě spustil alarm. Jak tenhle člověk věděl, že Julian není doma? Žádost o přátelství nepřijala, ale zprávy chodily dál: [Přestaň předstírat, vím, že to čteš.]

[Tvůj manžel je teď se mnou.]

[Bála jsem se hromů, tak měl o mě strach a přišel mi dělat společnost.]

[Takový hodný chlap, jen je škoda, že není hodný jen na tebe.]

Každá zpráva Elaru bodla do srdce jako nůž. Ruce se jí třásly. Rozum jí říkal, že by to mohl být jen žert, ale hluboko uvnitř se ozýval hlas, který o tom zběsile pochyboval.

Poslední zpráva definitivně zlomila její obranu: [Jestli mi nevěříš, pošlu ti adresu. Kód k zámku dveří je datum vašeho výročí.]

Elara už nedokázala jen tak sedět. Třesoucími se prsty přijala žádost o přátelství. Druhá strana okamžitě poslala adresu a heslo: 0823. Skutečně to bylo datum jejich výročí.

Elara vyběhla z domu jako smyslů zbavená a jela na uvedenou adresu. Byl to luxusní apartmán. Stála před dveřmi, prst se jí vznášel nad kombinačním zámkem a srdce jí bušilo.

Zadala 0823, zámek cvakl a dveře se otevřely.

V předsíni leželo pohozené pánské sako. Poznala v něm dárek k tříletému výročí, který dala Julianovi a který měl Julian na sobě, když ráno odcházel.

Na pohovce v obývacím pokoji ležely černé krajkové kalhotky a na konferenčním stolku stála sklenka na víno se stopou ženské rtěnky.

Od chodby až do ložnice bylo všude rozházené pánské a dámské oblečení. Nejvíce ji však do očí uhodila červená krajková noční košilka roztrhaná na cáry, která ležela u dveří ložnice.

Elara měla tak slabé nohy, že sotva stála, ale přesto se s třasem v těle odhodlala pootevřít dveře ložnice. Na posteli nahý Julian objímal jinou ženu. Ta žena na posteli klečela, hlavu měla zabořenou mezi Julianovýma nohama a olizovala mu penis.

Julian měl zavřené oči, v obličeji výraz požitku a sténal: „Ano, přesně tak, skvělé…“

Žena se pyšně zeptala: „Jsem lepší já, nebo Elara?“

Julian odpověděl: „Ty si myslíš, že se s Elarou můžeš srovnávat, ty malá děvko?“

Pak ženu otočil, zezadu ji popadl za boky a divoce do ní vrážel. Ženské sténání se mísilo s Julianovým těžkým oddechováním.

Ten pohled Elaru naprosto zničil.

Uběhlo osm let, od jejich nevinné vysokoškolské romance až po současné manželství. Všichni jim jejich lásku záviděli a říkali, že jsou pro sebe stvořeni. Ale teď to všechno působilo tak absurdně. Zakryla si ústa, aby potlačila nutkání ke zvracení, a z toho odporného místa utekla.

Odjela do baru v centru města a seděla tam sama v koutě a zběsile pila. Ostrá chuť whiskey ji pálila v krku, ale nedokázala otupit bolest v jejím srdci. Když Cassandra přijala její hovor a přispěchala do baru, Elara už byla úplně opilá.

„Elaro!“ Cassandřin hlas prořízl její vzpomínky, když se vřítila do boxu naproti ní, ve tváři vepsanou starost. „Proč jsi tak opilá? Co se stalo? Naštval tě Julian?“

Opilá Elara se na ni podívala zarudlýma očima. „Val, to jméno teď nechci slyšet.“

Elara si dala další lok whiskey, která jí v ústech zanechala hořkou pachuť. „Val, viděla jsem ho s tou ženskou přímo při činu. Rozhodně to není nedorozumění.“

Cassandra viděla kamarádčin bolestný výraz a se sevřeným srdcem ji vzala za ruku. „Elaro, možná si o tom můžete promluvit…“

„Není o čem mluvit,“ přerušila ji Elara rozhodně. „Rozvod. Pokaždé, když si vzpomenu na něj s tou ženskou, je mi zle.“