Julian stál uprostřed nemocniční chodby s nečitelným výrazem a chladně upíral zrak na Cilliana. Pěsti měl pevně sevřené, až mu klouby zbělely. Hrudí se mu přeléval potlačovaný hněv.

„Cilliane, chci vědět, proč mé ženě neustále pomáháš,“ v Julianově hlase byl znát jasný sarkasmus. „Poprvé v rodinném sídle, podruhé jsi jí pomohl proti mé matce a teď ji osobně vezeš do nemocnice. Skutečně se vidíš ja