Sebastianova slova se v polovině zadrhla v hrdle. V očích mu kmitlo zaváhání, jako by chtěl říct víc.

„Co se děje?“

Elaře poskočilo srdce, hruď se jí stáhla, ruka se nad ním vznášela, jako by se ho chtěla dotknout, a přesto zůstala ochromená nervozitou.

„Jen to...“ Sebastianovy rty se zkroutily do stěží postřehnutelného úsměvu, když se naklonil těsně k jejímu uchu. „...že mi strašně moc chybíš.“

„