ADELINE

Z toho ticha mi běhá mráz po zádech.

Nervózně bubnuji prsty o zábradlí, zatímco Caspian na druhém konci mlčí. Trvá to několik dlouhých, rozpačitých sekund, než ho konečně slyším vydechnout: „Aha.“

„Jo.“

„Hm— sakra. Promiň. Já jen… tohle jsem nečekal. Vůbec.“ Zní to, jako by se vzpamatovával, slova se mu pletou přes sebe. „Jak se máš? Počkej – ne, je to vůbec ta správná otázka? Mám ti pořád